CARVING CUP

Mistrovství světa v carvingu (Monte Bondone, IT)

Jak jsme se již zmínili, snažíme se, aby naše informace, znalosti a zkušenosti byly co nejvšestrannější. Proto se již tři roky účastníme mistrovství světa v carvingu FIS CARVING CUPu.

Závody v carvingu jsou odlišné od klasických sjezdových závodů. Jezdí se na čas a na počet bodů získaných průjezdem bójí, které jsou různě obodované. To vytváří možnost pro různé varianty jízdy, což přináší závodníkům možnost kombinovat různé varianty při průjezdu trati. Závodníci nesmějí používat kombinézu a jezdí bez holí. Po prvním závodním dnu postupuje prvních 30 mužů do semifinále, ze semifinále prvních 10 do finále. Závodníci mají 2 jízdy, přičemž se počítá ta lepší z nich.

Nepatříme mezi ty, kteří bojují o umístění na stupnich vítězů, ale naše účast nám umožňuje zajímavá setkání, získáváme praktické zkušenosti od závodníků, které se nedajíjinak, než učcastí, získat. Ty pak využíváme při odborném poradenství v Maxi-Sportu či při psaní odborných článků. Tak jako v každém sportovním odvětví na vrcholové úrovni je CARVING CUP vysoce profesionální záležitost, kde je pro úspěch rozhodující objem tréninků, finanční zázemí sportovců a samozřejmě realizačního týmu. Právě jsem vyjmenoval vše, co nám chybí, přesto se účastníme těchto závodů již několik let a zážitky z nich patří k těm nejkrásnějším.

Naše výprava profi-týmu Maxi-Sport a Ski-Max čítala 2 členy. Jeden trenér, servisman, masér a vlajkonoš David Štencl z Maxi-Sportu a závodník Pavel Štancl.

Závody Carving cupu provází vždy perfektní uvolněná atmosféra nejenom večer, ale i při závodech. Mistrovství světa bylo zahájeno přímo na svazích Monte Bondone. „Měl jsem číslo 55, což mi připomínalo žákovskou knížku, takže jsem se cítil o mnoho mladší.“Díky perfektně připraveným lyží a faktu, že jsme byli jediní účastníci z České republiky, získali jsme i účast na nedělním semifinále. Po úspěšném včerejšku, jsme s trenérem rozvynuli psychologický rozbor na baru, což kupodivu negativně ovlivnilo koncentraci při dnešním závodu. Bohužel nepomohla ani krátká zastávka ve „stanu“ pod sjezdovkou ;)

Večer v sobotu byla rovněž velkolepá slavnost na náměstí v Trentu doprovázené degustací italských vín, sýrů a specialit. Součástí programu byla prezentace jednotlivých zúčastněných zemí Carving cupu. Také zde v Trentu se potvrdilo, že Italové jsou vynikající hostitelé. Hlavně co se týká dobrého jidla a pití, zábavy a show.

„Velká spokojenost s průběhem závodu i doprovodným programem!“ Zhodnotili jsme účast na mistrovství světa v Monte Bondone.

PS: Připravujeme pro Vás interviu s prezidentem Carving Cupu Marko di Markem.

World Cup Telemark a Kamil Dostál

Telemark. To slovo není sportovním fanouškům neznámé. Většina si ho asi bude spojovat se stylovým dopadem při skocích na lyžích. Specifický podřep s jednou nohou vpředu a druhou vzadu ovšem nepatří skokanům, vypůjčili si ho z celého lyžařského stylu, který využívá k zatáčení vázání s volnou patou. Pro mnohé lyžaře tak není telemark jen dopadem, ale celým pojetím zdolávání svahů nebo i životním přesvědčením.

Mezi ně patří i olomoucký Kamil Dostál (*1977), který propadl telemarku před šesti lety a dnes objíždí na vlastní náklady i závody světového poháru. „Pro mě je to asi životní styl. Vlastně žiju jen telemarkem,“ přiznává otevřeně.

Zkuste vysvětlit laikovi, co je to telemark.
Je to normální lyžování, ale s volnou patou. Při alpském lyžování se dá říct, že kráčíš z kopce, protože vykračuješ tam, kam jedeš. Při telemarku vykračuješ vnější nohou a zadní jdeš do pokleku. To je jediný rozdíl. Myslím si, že je to jednodušší než klasické lyžování, protože je to základ. První byl telemark a až z toho vzniklo alpské lyžování. První byla volná pata.

Tisíce Čechů lyžují a sjet kopec není téměř pro nikoho problém. Ale sjet ho telemarkovými oblouky už přece tak jednoduché není, ne?
Je to spíš o rovnováze, a kdo nemá problém s rovnováhou, tak je během hodiny schopen sjíždět telemarkovým stylem. Techniku nasaje rychle a pak už jenom cvičit, cvičit, cvičit. Je to fyzicky náročnější, protože děláš pořád dřepy, takže je důležité posilovat nohy. První moje kroky byly taky těžké, protože jsem druhý den moc nechodil. (smích)

Jak si vás vlastně telemark našel?
Lyžovat jsem začal už ve dvou letech, ale pak jsem do šestnácti hrál hokej. Pak přišel takový ten věk, který každý dobře zná (smích), kdy jsem se vybodl i na hokej. A za pár let jsem se vrátil k lyžování. V roce 1999 jsem byl na Pradědu na kurzu, když jsem se rozhodl, že budu lyžařský instruktor. Přijel tam i telemarkový guru Rakušan Arno Klien a dovezl na zkoušku deset párů lyží, klasických rovných, některé boty byly ještě zavazovací. Já jsem to tehdy moc nezkoušel, protože jsem dělal kurz na normální lyžování. Až v roce 2002 jsem se na dalším kurzu v rakouském Hochkaru potkal zase s Arno Klienem, vyzkoušel jsem si to a pak jsem si řekl, že to potřebuju sehnat. Jenže u nás nic v té době nebylo, a tak to Pavel Štencl splašil v nějaké staré půjčovně v Itálii a začínali jsme také na zavazovacích botách a vázání kandahár. (smích)

Odtud ale byla ještě dlouhá cesta až do světového poháru, ne?
Začali jsme s Pavlem jezdit a v roce 2003 jsme jeli telemark předvést na Interski v Crans Montaně, což je olympiáda učitelů lyžování. Pavel přišel s nápadem na funtelemark bez hůlek a s krátkými lyžemi, stejně, jako se jezdí funcarving. Mělo to celkem úspěch, a tak jsme začali jezdit na nějakých metr padesátkách, protože nám to přišlo snazší. Mě postupně začalo bavit jezdit rychleji a rychleji, tak jsem to vázání dal na slalomky a pak na obřačky a rok nato se mě Arno Klien zeptal, jestli nechci zkusit závody. Tak jsem to zkusil…

V jakých disciplínách se světový pohár jede?
Je to klasický obří slalom, akorát se jede i na styl, kdy průjezd každou brankou posuzuje stylový rozhodčí. Jezdí se tři disciplíny, obří slalom, sprint a klasika. Vždycky se vychází z obřího slalomu, uprostřed svahu je skok, kdy musíš skočit za předem vyměřenou hranici. Někdy to bývá patnáct, někdy třeba pětadvacet metrů a doskok musí být do telemarku. Pak je sprint, kdy je ještě dole klopená zatáčka a za ní začíná sprintovací část, kdy musíš kolem tří set metrů bruslit do cíle. A třetí je klasika, královská disciplína, kdy se může skejtováním začínat i končit, bruslit se může i do kopce a to zrovna není moje hobby. (smích)

Dá se říct, že Norsko je velmoc?
V Norsku telemark vznikl a každoročně jsou závody ve Rjukanu, které mají velkou tradici. Dá se říct, že je to jediná země, kde je to oficiální sport. V Americe prožil telemark boom podobný jako snowboarding, ale pak to upadlo. Ale myslím si, že seto vrátí a i u nás je otázka času, kdy se telemark rozvine více. V Krkonoších už v lyžařských školách běžně učí telemark. Odhadem se tomu u nás může ted'věnovat do pěti set lidí.

Ve výsledcích světového poháru je, že jste začal v lednu 2006. Váš nejlepšívýsledek je dvacáté místo ve sprintu ve Rjukanu v roce 2006. čeho byste chtěl letos v sezoně dosáhnout?
Loni nebylo moc sněhu, takže řada závodů v Evropě byla zrušena. Kromě závodů v Norsku byl světák v Německu a mistrovství světa ve Švýcarsku, ale nebyly finance, tak jsem to musel vynechat. Letos bych byl rád alespoň do desátého místa, to by byl velký úspěch. A kdyby se mi to podařilo třeba v obřím slalomu na Dolní Moravě, to by bylo...

Světový pohár se jede i v Kanadě nebo ve Spojených státech, to musí být pro vás hodně finančně náročné, ne?
To je. Protože bez sponzorů to moc nejde a já si všechno hradím sám, přitom sezona vyjde minimálně na dvě stě tisíc. Až ted'od června sedím v kanceláři a díky tomu mám natrénováno. Předtím jsem jezdil sedm let kamionem, takže přes léto jsem vydělával jen na to, abych v zimě mohl závodit. Seděl jsem od rána do večera za volantem a v noci js i byl rád, že ses vyspal. A třeba loni jsem jel na závody do Norska kamionem.

Povídejte...
S firmou jsme jezdili pravidelně k Oslu a loni to vyšlo, zrovna když byly závody. Tak jsem skočil do auta ještě s kolegou, který pak jel zpátky. Hodil jsem se na místo a pak už jsem cestoval po závodech stopem, autobusem, jak se dalo. No, bylo to dobrodružství.

To je zajímavý způsob objíždění světového poháru... Jsou vypsány nějaké prémie, že by se vám náklady mohly alespoň částečně vrátit?
Nějaké prize money tam určitě jsou, ale nebude to žádná sláva, takže to člověk dělá pro to, že ho to baví. Jedině Norové jsou zabezpečení po všech stránkách, protože tam se to bere jako reprezentace v každém jiném sportu. Telemark je tam základ a i alpští lyžaři ho mají povinný, protože jim to zlepšuje rovnováhu. Stejné je to i u Rakušanů a zkoušel to i Ondra Bank.

Ve sportech, kde nehrají velkou roli finance, vládne většinou kamarádská atmosféra. Je tomu tak i mezi vámi?
Je to super, všichni jsou kamarádi, každý fandí každému a neřeší se nějaká rivalita. Málokdy se stane, že někdo nedokončí závod. Když v alpském lyžování někdo mine branku, tak automaticky dojel, kdežto v telemarku si to krásně vyšlápne zpátky a pokusí se to napravit. Vždycky to lze dohnat ve skejtovací části. Já jsem nedojel jen loni v obřáku, ale to jsem vyletěl mimo trati a nešlo se vrátit. (smích)

Jak se na telemark dívají na sjezdovkách ostatní lyžaři?
Někteří si myslí, že máme běžky, ale hodně lidí už to zná, i díky tomu, že se proháníme po sjezdovkách. A poradil bych každému, at to zkusí. Letos snowboard upadá, hodně mladých jde do freestylu, do volného terénu nebo do rampy, ale stejně tak začali mladí objevovat telemark. Na tom totiž zajedeš všechno. Když si chci zajet řezaný oblouk, tak nechám paty dole. Ale už vůbec nemám potřebu jezdit na klasických lyžích, protože mě to neoslovuje. Kdo to zkusil, tak si to zamiloval. Je to svobodnější.

Co to pro vás znamená dnes?
Pro měje to asi životní styl a chtěl bych se tomu věnovat naplno, co nejdéle to půjde. Vlastně žiju jen telemarkem. Makám celý rok na to, abych v zimě mohl jezdit.

Kde se dá na Moravě dobře zajezdit?
Já říkám, že každá rozbitá sjezdovka je vhodná na telemark. U nás je problém si zajezdit kvalitní carving, protože sjezdovky nejsou široké ani upravené tak, jak by měly být. Kdežto u telemarku je to úplně jedno. Když vjedeš do rozbitýho boulovitýho terénu, tak je to parádička. Do volného terénu se třeba v Jeseníkách nikde nemůže, takže to je pasé.

Volná krajina, nebo slalomové branky?
Lyžování má mnoho podob a způsobů či technik zdolávajících sjezdovky je celá řada. Spousta z lyží či prken nejrůznějších tvarů je tak nová, že ani nemá český název. Telemark v tomto výčtu stojí stranou. Je to návrat ke kořenům, k prapůvodu lyžování.

První zmínky o lyžích jsou staré více než sedm tisíc let, lyžařský sport se ale zrodil až v devatenáctém století. Na jihu Norska, v kraji zvané Telemarken, vynikalo v polovině devatenáctého století tamní obyvatelstvo velkou dovedností při pohybu na lyžích. Mladíci, kteří odtud odcházeli do Osla, si brali svá kouzelná prkýnka s sebou a svou velkou láskou nadchli i městské obyvatelstvo. Jedním z nejlepších byl Sondre Auersen Norheim, který je považován za otce telemarku.

Éra lyžování v pokleku skončila ve střední Evropě v 50. a 60. letech, kdy se začalo rozvíjet vázání, jež fixovalo patu. Obrození v 70. letech nepřišlo stejnou cestou zase z Norska, ale ze Spojených států, kde v oblasti Crested Butte ve státě Colorado začali někteří členové horské služby používat telemarské lyže ke svým pochůzkám. Časem vzrostla obliba i u ostatních lyžařů a pod názvem Free heel skiing - lyžování s volnou patou je znovu objevila i Evropa.

Pro mnohé z dnešních vyznavačů tohoto stylu lyžování je důležitá svoboda, kterou jim volná pata dává. Patří k ní i svoboda pohybu po netknutých zasněžených svazích volného terénu, nesvázaná okovy sjezdovek či slalomových bran. Jiní ale jsou ochotni přistoupit na obchod a vyměnit svobodu volného terénu alespoň na čas za opojení z rychlosti měřené na sekundy a metry. „Jsou dva tábory," přiznává Kamil Dostál a přidává vysvětlení: „Jeden, co řeší jen volné ježdění, a ten druhý zase závodění. Kolikrát potkáš třeba lidi a slyšíš: Jéžiš, v kombinézách jezdit telemark. Prostě vidí to ien iako svobodu. závodění se jim nelíbí a radši jezdí v prašánku po pás. To mě samozřejmě taky bere, ale baví mě i to závodění."

Slova o dvou odlišných přístupech potvrzuje i Peter Kollár, který každý rok pořádá na Slovensku Telemark party. „Jsou to dvě odlišné linie, i když je pravda, že někteří mezi tím lavírují. Ale telemark přišel z volného terénu a toho se držíme. Do závodění se u nás nikdo ani nepustil," vysvětlil. Celkově je ale minimum telemarkerů z našich luhů a hájů, kteří by se vydávali mezi branky. Letos startuje v seriálu jediný Čech a tím je právě Kamil Dostál, ze Slovenska nikdo.