Interview s Karlem

Pavel Štancl zpovídá mezinárodně uznávaného lyžařského pedagoga a životního přítele Karla „K2“ Strobla.
Je to 20 let, které jsme s Karlem bok po boku strávili na horách. Uděláme si proto malou rekapitulaci a poprosíme Karla, aby nám zodpověděl několik otázek a vysvětlil nám, jak je možné, že navzdory času zraje Karel Strobl na horách jako víno. Takže Karlíku, poděl se s námi o svá moudra a tajemství!

Procestovali jsme spolu kus světa. Na které horské středisko nejraději vzpomínáš?

Jsou dvě: Hochkar, kde jsme mimo jiné aktivity natáčeli „Lyžování s úsměvem“, a pak Sulda, kde jsme rozvinuli téma „Lyžování – společenský fenomén“.

Kájo, pověz nám, který lyžařský okamžik považuješ pro sebe za nejdůležitější?

Setkání s tebou, Pavle, když jsem poznal, že jsi vnímavý a přístupný i jiným názorům než oficiálním a ochotný naslouchat a přiučovat se, i když jsi byl výborný lyžař. Dokázal jsi mě přimět k publikování a šíření techniky „Hanáckého oblouku“, který jsi rozšířil o oblouk, který se stal firemním logem – v německé lyžařské literatuře označený „Der geflogene Hund“.

Karle, jsi bývalý vysokoškolský profesor. Kolik let jsi strávil výukou na vysoké škole?

Nejsem vysokoškolský profesor, jen jsem na UP učil, a to 20 let.

Na co rád vzpomínáš z tohoto období?

Na svoje studenty a kolegy, od kterých jsem se též něco naučil. Několik jich bylo.

Kájo, jak tě zastihl přechod na carvingové lyže?

Báječně, pro mě malíková hrana vnitřní lyže nebyla takové novum. Často mi na různých seminářích byla vytýkána při zatáčení jízda na obou lyžích. Moje odpověď zněla: „Na jedné noze budu lyžovat jen tehdy, až o tu druhou přijdu.“ Na první carvingové lyže si dobře vzpomínám, byly to Snowrider a pak Erga – Kneissl, které jsem dostal od tebe. I když byly desky pod vázáním, lyžovalo se mi na nich výborně.

Pamatuješ si, kdy a kde jsi měl poprvé na nohách carvingové lyže?

Na první carvingové lyže si dobře vzpomínám, byly to Snowrider a pak Erga – Kneissl, které jsem dostal od tebe. I když byly desky pod vázáním, lyžovalo se mi na nich výborně. Mimo jiné to bylo na mezinárodním semináři učitelů v Rakousku. Mně tam přidělili jedno družstvo rakouských učitelů, které ocenilo můj metodický postup při výuce Charlestonu pozváním k baru, kde jsem rozvíjel další metodické a motivační možnosti při výuce lyžování.

Co pro tebe osobně znamenal příchod carvingu?

Oživení a usnadnění dynamického lyžování využíváním kdysi zatracované vnitřní malíkové hrany.

Karle, jsi dlouholetým účastníkem mezinárodních lyžařských kurzů a seminářů. Na koho ze svých přátel a kolegů rád vzpomínáš?

Je jich celá plejáda, ale mým tutorem byl především prof. Hans Zehetmayer… „das offene Skiherz“.

Neskutečný příběh jsme spolu na jednom z těchto seminářů zažili na Hintertuxu s naším kamarádem Jirkou Soukupem. Chtěl bys tento zážitek čtenářům přiblížit?

Bylo to na ISK(u) – Hintertux. Ve zmíněný den jsme s Jirkou byli v družstvu, které vedl mladý psycholog Steinwender. Tématem cvičení bylo prožívání svého EGA se slovním vyjádřením. Ve zmíněný den bylo ve větších výškách pro lyžování dosti nepříznivé počasí. Zima a mlha. Po určitém úseku jízdy každý účastník družstva slovně vyjádřil své pocity. Většinou vyzněly negativně. Jen Jirka pronesl: „Bylo to nádherné, mne oslovil Manitu.“ Po dalším úseku, po kterém jsme vyjeli z mlhy, většina účastníků vyjádřila pocity kladně. Jirka přímo vzletně: „Mne oslovila Skadi,“ načež jsem dodal: „Jirko, ty dnes rozmlouváš s božstvem, dokonce bohyně Skadi, patronka lyžařů, s tebou komunikuje.“ Jeli jsme poslední úsek na konec ledovce, každý ve svém rytmu a rychlosti. Já dole svázal a uložil lyže do našeho depa a čekal na Jirku. Vtom jsi přiběhl ke mně, Pavle, a vzrušeně jsi mi sdělil, že Jirka spadl a je to velmi špatné. Ihned jsem se vydal pěšky na svah za Jirkou. Při výstupu jsem viděl hlouček lidí kolem Jirky, který ležel na zemi. Byli tam záchranáři a doktoři od národních družstev, kteří právě sjížděli. Oživovací pokusy byly marné. Přivolaní letečtí záchranáři jen konstatovali smrt. Bylo to velmi smutné zakončení našeho lyžařského programu dne. Já jako přítel Jirky a znalý německého jazyka jsem se pak zúčastnil následujících úředních jednání.

Kájo, měl jsi odvahu mě na tyto semináře vzít s sebou. Na co rád vzpomínáš z našich společných lyžařských dní a nocí?

Abych tě, Pavle, bral na mezinárodní lyžařské akce, jsem nepotřeboval odvahu. Věděl jsem, co umíš. Samozřejmě jsem tě v tvém rozletu po lyžařském výcviku, kdy jsme se sem tam zastavili v nějakém tom Skischirmu po cestě do našeho ubytovacího zařízení, musel přibrzdit. Většinou se mi to podařilo, samozřejmě byly i výjimky. To je život.

Když jsme spolu začínali, byl jsi bílokabátník – profesor na vysoké škole. Nyní už mnoho let nejsi. V čem se změnil Karel Strobl po odchodu z vysoké školy?

Již jsem jednou zdůraznil, že jsem byl vyučujícím na VŠ. Pokud se obrátíš s touto otázkou na moji manželku, pak odpověď bude jasná. Pokud odpovídám já, pak musím přiznat, že vlivem našeho přátelství a spolupůsobení v oblasti lyžování jsem se změnil… Už nedbám tolik na pořádek a rozškatulkování. A také jsem se naučil pít pivo a jiné moky. Přiznám se, Pavle, že i když je mezi námi věkový rozdíl těch 40 let, i já jsem se opravdu od tebe učil v přístupu k výuce lyžování a rozšířil tím svůj lyžařský pedagogický repertoár.

Kájo, máš 4 děti a hromadu vnoučat. Co bys nám poradil jako vyhlášený mezinárodní lyžařský pedagog a zasloužilý táta a děda k výuce lyžování u dětí?

Nepředbíhejte jejich přirozený vývoj, využívejte jejich přirozenou zvídavost, rozvíjejte jejich lyžařské dovednosti bez drilování, jezděte na lyžích před nimi. Děti se učí bezděčně nápodobováním – buďte trpěliví a nechtějte rychlé výsledky. Nechte je prožít radost z jejich lyžování. Nechtějte malé závodníky.

Platí tyto rady u výuky vlastních nebo cizích dětí?

V každém případě.

Vzpomínáš na nějaký lyžařský okamžik, do kterého by ses chtěl vrátit?

Na Hochkar, na naši lyžařskou show „Karel jede“. Rozvedení je na tobě.

Karle, jsi stále aktivní lyžař. Kdy jsi byl naposledy lyžovat?

Letos s tebou v Suldě.

Lyžování se jako každý sport vyvíjí. Pro mnohé ses stal tím, kdo je v lyžování nejvíce ovlivnil (třeba mě). Je někdo, kdo naopak ovlivnil tebe?

Ovlivnili jsme se navzájem. Mým mezníkem byl Hans Zehetmayer.

Ve své lyžařské pedagogické praxi neustále pokračuješ. Na kopci tě člověk potká vždy jako vedoucího družstva nejkrásnějších lyžařek. Celou dobu čekám na to, že mi už konečně prozradíš, jak se to dělá?

Učím je lyžovat na základě vnímání svého těla, prožitku těla z vykonávaného pohybu. Učím je komunikovat se svým tělem.

Karle, jaké je tvoje nejoblíbenější cvičení při výuce krásných lyžařek?

Nerozumím pojmu krásná lyžařka, všechny jsou krásné. Učím je lyžovat moderně na základě využívání hrany vnitřní lyže – takzvanou supinací.

Můžeš čtenářům definovat pojem „nabízečka“ pomocí fyzikálních a biodynamických zákonů?

Máš-li na mysli supinační pohyb dolní končetiny, tak ten začíná v kyčli a zviditelňuje se pohybem kolena od těla. Důsledkem tohoto pohybu je zahranění lyže na malíkové straně, které vyvolá jízdu lyže podél její hrany s následným zatáčením způsobeným vykrojením lyže. Domnívám se, že vzhledem k tvému věku a tvým prioritám jsem se svojí odpovědí mimo tvoje představy.

V poslední době se na svahu a pod svahem v baru stále více usmíváš. Můžeš mi vysvětlit, jak to děláš, že jsi stále spokojenější?

Je to jednoduché, je to tím, že ještě mohu kolem sebe sledovat tu radost a to nadšení, které lidem dává nejenom lyžování, ale i perfektní skiservis „Ski-Max“.

Natočili jsme spolu filmy a napsali knížku Lyžování s úsměvem. Je to už skoro 15 let. Když se na tyto věci znovu podíváš, co ty na to?

Že i dnes jsou stále aktuální. Předběhli jsme, myslím, tehdy dobu, a to nám mnozí nemohou zapomenout.

Co bys popřál svým bývalým, současným i budoucím žákům?

Snažte se stále být „in“, to znamená buďte na úrovni, poskytujte kvalitu ve svém konání.

Kájo, příští rok budeme slavit tvé 85. narozeniny. Dáme si na oslavu freeride?

Přiměřeně snad ano, pokud mne povedeš.